14. ČERVENCE 2009 - VÝSTUP NA HORU KERKIS (Vigla) - 1 434 m.n.m.
úterý, 28 červenec 2009 17:38
Když už jsem teda kývl na dovolenou, kterou bych měl strávit u moře na ostrově Samos v Egejském moři, hledal jsem možnosti „tepelné“ turistiky na tom minikousku země.
Samos je jeden z největších a nejzelenějších řeckých ostrovů. Jeho rozloha je včetně malých ostrůvků 475 km2. Leží v Egejském moři a téměř sousedí s tureckým pobřežím (vzdáleno 1 200 m). Je pokrytý krásnými plážemi s jemným pískem i hladkými oblázky, malebnými vesničkami a rybářskými přístavy. Klima je zde ideální - jaro začíná velmi brzy a léto je dlouhé a horké. Samos si získal svou přirozenou krásou, teplým klimatem i památkami antické architektury spoustu obdivovatelů. (tuto pasáž jsem opsal z webu, děkuji.)
Už z Chorvatska jsem věděl, že vydat se na nějakou tůru v jižně položených státech bez pořádného vybavení je holý nesmysl a tak jsem si v kufru táhl alespoň jedny ponožky, goráčovou bundičku, kvalitní a relativně pevné tenisky s vibramovou podrážkou, batoh, GPS a to by snad stačilo. Na ostrově jsem si za 7,50 Euro koupil klasickou turistickou mapu 1:50 000 KOMPASS, kterou jsem však ráno nějak zapomněl přibalit do batohu, resp. ji měly někde v tašce mé dvě tvrdě spící ratolesti a já je nechtěl tak brzy budit.
Prohlížel jsem si několikrát různé možnosti výstupu na vrchol v aplikaci Google Earth, ale obrazovka PC je jedna věc, skutečnost je zhola jiná. Protože jsme byli ubytováni ve vesnici Votsalakia, stalo se toto místo i mým výchozím bodem ke zdolání vytouženého vrcholu. Přestože jsem byl naším delegátem Otíkem zrazován (asi na to nevypadám), rozhodl jsem se, že tím pravým dnem po aklimatizačních pochůzkách z taverny do taverny bude úterý, 14. července. Řádně aklimatizován, s dostatečnými zásobami tuku, třemi petkami vody se šťávou, jsem se tedy v 6,15 vydal vstříc hoře.
Cesta začíná na západním kopci vesničky a je první tři km totožná s výstupem k Pythagorově jeskyni. Teprve u křižovatky ve vzd. cca 1,5 km od nástupu se cesta odděluje a já šel vlevo, pořád po cestě sjízdné i pro auta odolnější konstrukce. Ráno bylo příjemných 28°C, cesta se postupně měnila v prašnou a pěkně se kroutila a zužovala.
Asi ve výšce 500 m je i pro auta konečná, ale stejně bych sem neměl odvahu vyjet. Tu odvahu měl ale místní taxikář, který sem vyvezl dva německy mluvící turisty, kterým jsem se velice záhy ztratil z dohledu. Ještě než se tak stalo, zeptal jsem se svou lámanou hebrejštinou, zda se tady jde opravdu na vrchol ? Odpovědí mě byl chvíli nechápavý pohled a pak otázkoodpověď: „On the top….?,“. Hrdě jsem odpověděl : „YOJO“, načež mi taxikář nakreslil plánek trasy na nejbližší zlomový bod, který se nacházel u v současnosti opuštěného kláštera.
Klášter se nachází skoro v semdmistech metrech a je zcela opuštěný. Větrem tam vrzaly okenice, skoro jsem se bál, ještě chyběli netopýři a bylo by to jako v lehkém horroru. Tady jsem se poprvé pořádně napil, protože zde trčel ze zdi kohoutek a tekla z něj voda.
Podle našeho delegáta Otíka zde do loňského roku přebývaly jeptišky – důchodkyně, které tu dobrovolně žily celý svůj život. No, nechá pu!! Těsně před odbočkou ke klášteru je nepřehlédnutelný, asi 2 metry široký, červěně načmáraný směr k vrcholu: „ TOP“.
Cesta dál vedla v příjemném stínu borovicového háje a to až do nadmořské výšky 800 m., potom se již klikatila v otevřeném terénu. Zastavoval jsem mockrát kvůli focení, protože se mi otevíraly stále nové pohledy na západní, ale i jižní stranu ostrova.
Byl jsem docela překvapen, když ve výšce cca 1 000 slyším jakési bečení a posléze jsem uviděl malý bílý domeček, u něj 2 ovce a brutálně vyhlížející pes – hlídač.
Z tohoto druhu setkání jsem měl strach a tak, jak jsem se dopředu teoreticky připravoval již na pláži, strhl jsem rychle batoh a nasypal té obludě všechny dvě sušenky a kousek tvrdého rohlíku. Tvrdý sýr a českou vysočinu jsem si ponechal pro sebe. Raťafák se uklidnil, stočil se do klubíčka a s pocitem plného břicha usnul spánkem spravedlivých.
Při postupu k vrcholu jsem si chvílemi připadal, že jdu na Slavkovský štít ve Vysokých Tatrách, člověk si myslí, že už vidí cíl, ale pravda to zdaleka není. Každopádně za cca 4 a půl hodiny normální chůze jsem stál na vrcholu ostrova Samos.
Bylo velice větrných 18°C, trochu lítaly mraky, ale pocit to byl perfektní. Zde bych mohl skončit s tím, že jsem se vrátil pěkně zpět po výstupové cestě a hotovo. Nebylo mi dopřáno vrátit se jako člověk zpátky. Řekl jsem si, že cesta na sever ostrova nemusí být taky nezajímavá, a tak jsem se vydal opačným směrem, jen se zaznačenými body na GPSsce, abych věděl, kam vůbec jdu, protože na mé stávající mapě byla označena z výroby pouze 3 velká města. S dvoutýdenním zpožděním si člověk opět uvědomuje, že mýliti se je lidské a tak počáteční sestup, kde již nebyly žádné značky ani kamenní mužíci, natož tak vyšlapané stezky, se změnil v celkem drsnou tůru, která dala pěkně zabrat mým nohám a trošku i nervové soustavě.
Česká turistická klasika, až naivita. To, co z dálky vypadá jako skvělý chodecký terén, se postupně tak, jak jsem terénem procházel, měnilo ve změť velice ostrých kamenů, různých typů bodláků, ohořelých a suchých stromů, z nichž jeden mi při sestupu uštědřil takovou ránu do hlavy, že mně tekla dokonce i drahocenná tekutina. Ale abych nevyplašil hady, muchy a jinou havěť, jen tiše jsem si zanadával ( slovo kurva bylo použito asi 20x a bylo z těch slušnějších ).
Při rozhodování, jaký směr nabrat, jsem se zkušeným okem přes potem upatlané brýle podíval a zjistil, že rovně to teda asi nepůjde, protože by mě tam čekal lezecký terén, srovnatelný se severní stěnou Eigeru, vlevo to byla opravdu příkrá spoušť a vpravo o trochu míň příkrý svah. Tak jsem zabočil vpravo a občas pozorujíc kurz na vesničku Kosmadei, jsem vyhledával nejschůdnější terén tak, abych se dostal bez relativní úhony zpět do civilizace. I když jsem se snažil sestupovat přímo po svážnici, nastoupal jsem při obcházení nepříjemných a ostrých skalisek a suťovisek ještě cca 400 výškových metrů. To už teplota dosahovala na sluníčku podle mého teploměru nějakých 39°C a větřík již nefoukal. Z druhé strany to bylo dobře pro moje záda, protože jsem měl alespoň jedinou jistotu a to že zajisté neprochladnu.
Svoji cestu jsem postupně směřoval přes další nepříjemná suťoviska, vysokou trávu, vysoké, jako třísky rozházené borovice, prostě všechno bylo jaksi vysoké a cíl v nedohlednu. Nakonec jsem se propletl i borovicovým hájem ( pozn. žádný hříbek jsem neviděl) a přes včelín a monastýr s malou zacházkou jsem došel kolem třetí hodiny odpolední do naprosto vymřelé vesničky,á la Sicílie. Nikde nikdo.
Nasměroval jsem si to tedy ke kostelu, doufaje, že se tam bude někdo chladit. Na rozpáleném slunci tam na mě čuměli celkem 2 vojáci v černých brýlích. Ptal jsem se jich na možnost odvozu, ale pravděpodobně byli hluchoněmí, protože dlouho nic neříkali a pak sedli do JEEPU a odjeli neznámo kam. Mimochodem na ostrově je obrovská spousta bunkrů a vojenské techniky.
Nakonec jsem na místním náměstíčku potkal místního hasiče, který sice neznal ani naše Česko, potažmo nezabral Havel, Hašek (to byl jen blbý pokus Řecko a hokej…) a tak jsem vytáhl poslední triumf v podobě notoricky známého Pavlíka Nedvědů – taky jen kývání hlavou - nic. Kroucení by znamenalo, že je zná !!!
Každopádně mi ale tento zlatý hasič objednal taxíka, který mě odvezl z xxxxxx zpět k rodině za 25 euro. Abych si zkrátil čekání, koupil jsem si v místní hospůdce-obchodě jednoho lahváče za 2 eura a k tomu jsem dostal gratis od bábušky talíř zeleniny a rohlík. To byla mňamka.
Cestu jsem zakončil trochu zaprášený, ale spokojený v 16 hodin v naší ubikaci po nastoupaných 2 020 výškových metrech a našlapaných 22,22 km.
Závěrem bych jen doporučil případným zájemcům vrátit se dolů buď stejnou cestou, nebo na odbočce nad opuštěnou chatkou (se psíkem) jít rovně, směrem na Marathokampos, ale to je zajisté také pěkný kousek cesty. Jinak cesta nahoru byla nepoměrně méně náročná, než cesta dolů, jen doporučuji bedlivě sledovat řecké turistické značení (červené mázance všeho druhu, občas i červený terčík) a v případě jejich občasné absence pak vyhledávat kamenné mužíky. V případě, že by se dostala cesta do mraků, stal by se výstup nebo sestup docela náročnou záležitostí na orientaci. Co ještě můžu doporučit, je opravdu kvalitní obuv, dostatek pití a něco malého a teplého na sebe pro případ náhlé změny počasí. Přeji pěkné zážitky.
- vzkazy / komentáře
