Mám v živé paměti chvíli, kdy jsme poprvé bez dětí vyrazili na hory. Zážitek to byl úžasný a my si slíbili, že alespoň jednou za rok nacháme robátka v péči jiných a vyrazíme sami ven. Je to pocit k nezaplacení.
Jinak ČŠ je úžasné, po jeho návštěvě s rodinkou a příbuznými jsem sám sobě slíbil, že se tam vrátim jen s fotografy a užiju si jeho krásy. Snad se toho dočkám.
Jinak jsem po čtení Vašich příběhů z cest rád, že nejsem sám takový šílenec, který si píše zážitka z cest a dokumentuje naše výlety.
Fandím Vám, držím pěsti a zase někdy velice rád zaskočím na Vaše stránky.
9. - 14. srpna 2009 - České Švýcarsko, aneb 100 km pěšky
čtvrtek, 27 srpen 2009 10:22
Tak je to tady, děti nám dorostly a my jsme letos poprvé po 18-ti letech vyrazili na dovolenou ve dvou.
No, abych řekla pravdu, měla jsem z toho docela strach – vycházky po Českém Švýcarsku nejsou ferraty v Alpách a já určitě nemám takovou fyzičku jako kamarádi a kamarádky, se kterými Jiřík strávil letos již 3 prodloužené víkendy.
Dlouho jsme vybírali a hledali, kam na dovolenou vyrazit, Jiříkovi Rakouské Alpy neprošly – moc by mě srovnával s účastnicemi Alpiňáckých zájezdů a asi by to nedopadlo dobře, já jsem nějaké hrady a zámky radši nenavrhovala, protože to by zase neprošlo mně, takže nakonec po několika večerech a několika vypitých lahvích vína jsme se shodli na Švýcarsku - sice Českém, ale to je začátek, příští rok prý pojedeme zase sami dva, tak třeba do bude i do ráje (Slovenského) ……
Jak je Jiříkovým zvykem, obešel všechna větší knihkupectví, nakoupil příslušné mapy a průvodce a mně přikázal, abych připravila trasy (v Č.Š. jsem totiž na rozdíl od něho před 3mi lety byla s holkama z gymnastiky). Tady jsem ale zklamala, doufám že poprvé a naposled. S mapou moc velký kamarád nejsem, tak jsem matně vzpomínala, kdeže jsme to s holkama byly a co by stálo za to vidět. Pravčická brána mě napadla jako první, pak loupežnický hrad Šaunštejn, lodičky v Divoké soutěsce, ale to je tak asi všechno.
A zase to bylo na Jiříkovi, ale je pravda, že mi každý večer trasu navrhl a já ji schválila. (Mezi námi, nic jiného mi ani nezbývalo…).
Takže děti trávily druhý týden na táboře v Ruprechtově a my jsme v neděli, 9.srpna ráno nasedli do auta a vyrazili směr Doubice. První zastávka a první kafe bylo u mých rodičů v Horním Jelení (Jelínkově) a pak už jen my dva.
Po asi 350 km jsme dorazili k hotelu JEF v Doubicích, které leží na pomezí Českého Švýcarska a Lužických hor. Když jsme vešli do recepce, je pravda, že jsme se tak trochu zarazili. Hotel na fotkách jeho webové prezentace není to, co uvidíte ve skutečnosti. Tenhle hotel byl postavený v hloubce minulého století a dodnes se tu asi nic nezměnilo. Ale co by člověk potřeboval víc, než dobrou postel, čisté WC a sprchu ? výzdoba z umělých květin a obtisky na zdech nejsou pro nás až tak důležité.
Takže ubytováni jsme byli, ale do večera ještě zbývalo daleko, bylo nádherné počasí ,a tak jsem po počátečním průzkumu nejbližšího okolí vyrazili do centra Českého Švýcarska – Jetřichovic. Chtěla jsem se podívat na kemp, kde jsme před 3-mi lety bydlely. Ale jak už jsem na začátku zmiňovala, moje orientační schopnosti jsou chabé, a tak jsme kemp nenašli. Alespoň jsme vyrazili na výrazný bod celého okolí – Mariinu skálu, což udělalo celkem tam i zpět cca 4 km. Výhled z vrcholové chatičky byl úchvatný na všechny strany.
Teď už jen večeři na naší terase v hotelu a spát. Dali jsme si špenát, já s palačinkou, Jiřík s těstovinami. Kuchař nešetřil česnekem, takže nakonec proběhl beder na dobré trávení. A becherem pak Jiřík končil každý večer. Co kdyby …..
V pondělí jsme podle chytrého průvodce naplánovali Velký Doubický okruh, jen tak na procvičení ochablého svalstva, který podle průvodce měřil 25,5 km. GPSka nakonec ukázala 29,6 km a tak jsme zbylých 400 metrů dorazili poskakováním u chaty. Ráno po vydatné snídani jsme tedy vyrazili. První zastávka byla po 7-mi km Na Tokáni, to byla jediná hospoda po plánovaném okruhu, takže kafe, pivo, kofola. turistická známka a placení.Paní vrchní měla velký problém tato čtyři čísla sečíst.
Cesta dále pokračovala směrem na Černou bránu, kolem Hadího pramene, kde jsme v klídku poobědvali chleba z Vyškova, sýr, Poličan, broskve a vše zapili vodou z pramene. Ještě před další cestou jsme se krásně osvěžili chladnou, pramenitou vodou. Cesta dál už byla fádní, jen okolí potoka bylo nádherné. Přes již neexistující obec Zadní Doubice (turist. přechod do SRN), po dlouhých asfaltových úsecích lesní cestičky, kolem Turistického mostu a dále Kyjovským údolím jsem musela dát Jiříkovi za pravdu, že na kole by ta cesta ubíhala super – ale jen tady. Tak 30 km jsem zvládla, teď už jsem netrpělivě čekala, jestli druhý den ráno vstanu z postele.
A …. vstala, takže mě čekala další tůra. Tentokrát jsme se rozhodli pro dominantu Českého Švýcarska – Pravčickou bránu. Nejdříve jsme vyrazili z Mezní Louky (kde jsme si mimochodem dali nejdražší, ale také nejodpornější presso, pokud se té břečce na zahrádce hotelu Mezní louka dalo takto říct – 56,-Kč bylo opravdu dost).
Z Mezní Louky jsme se vydali kousek po silnici a pak prudce dolů, kde jsme po asi 1 km krásným zářezem dokráčeli ke stanovišti lodiček – Edmundově soutěsce. Divoká soutěska byla v době naší navštěvy uzavřena z důvodu prasklého valu, který poničila nedávná – červnová - velká voda.
Cíl naší cesty na lodičkách byl ve Hřensku. Naštěstí jsme byli vyloděni na kraji města, takže jsme se nemuseli prodírat mezi haldou vietnamských stánků se zaručeně značkovým zbožím ( čím více proužků, tím více Addidas) . Člověkovi pouze hlava nebere, kdo mohl povolit ten humus, který tady stánkaři už jen svou přítomností vytvářejí. Z Hřenska jsme rychlým krokem vyšli na Pravčickou bránu, pravda, cestou nahoru jsme všechny předběhli, abychom u toho „divu světa“ byli co nejdříve, ale stačily dvě fotky a rychle pryč.
Fakt to stačilo, nemáme rádi davy lidí, trošku poprchávalo, takža ani panorámata nestála za nic, tak jsme se rychle pustili do pokračování stezky – Krajem pískovcových skal a zpět na parkoviště v Mezní Louce. Dnes to bylo jen 21 km, do večera opět daleko, takže jsme ještě vyrazili autem do Mikulášovic, malého městečka ve Šluknovském výběžku, kam se měl Jiřík jako dítě s rodiči odstěhovat. Když to tam uviděl, pronesl, že pokud by tam bydlel, stal by se z něj pastevec krav nebo alkoholik. No a taky by nepoznal mě! Díky, Vyškove ….
Ve středu ráno nás probudilo ťukání deště do oken. Představa, že strávíme den v hotelovém pokoji byla hrozná. Já jsem se odhodlala jít alespoň na 1 hodinu spinningu a Jiřík fotil asi kapky deště. Po spinningu jsem si ještě zaposilovala a s vidinou sprchy, postele a knížky jsem zpocená opustila tělocvičnu.
Jenomže ouha! Mezi mraky začalo vykukovat sluníčko a v pokoji už čekal Jiřík s mapou a nachystanou tůrou. Takže zbyla jen ta sprcha. Postel a knížku jsem musela oželet a už jsme vyráželi. sice trochu pozdě, ale přece.
Trasa naší další cesty tentokrát vedla z Jetřichovic k Dolskému mlýnu okolo říčky Jetřichovická Bělá, dále docela řádným výstupem z údolí do Vysoké Lípy, kde proběhlo obligátní kafíčko – taky nic moc. Cesta pokračovala na loupežnický hrad Šaunštejn , kde jsem doufala, že Jiříkovi alespoň připomenu ferraty. No, to jsem se trošku zmýlila, ale i tak se mu tam určitě líbilo. Ze Šaunštejnu jsme krátce odbočili po červené TZ na malou Pravčickou bránu, která je opravdu malinkatá, ale alespoň zde nebylo tolik lidí….Vrátili jsme se na rozcestí a po červené TZ jsme dále pokračovali mezi nádhernými Jetřichovickými stěnami přes vyhlídku Rudolfův kámen a Mariinu skálu do Jetřichovic Tak dnes můžu být spokojená Jen ten steak v devět hodin večer jsem si mohla odpustit……
Tak, a je tu poslední den našeho pobytu a nám zbývá urazit poslední kilometry do vytoužené „stovky“. V plánu máme Tiské stěny, případně rozhlednu na Děčínském Sněžníku. Podle fotek to vypadalo krásně, tak jsme chtěli zjistit realitu, a ta nás nezklamala!
Po našich předchozích výkonech to na kilometry nebylo nic moc, malý a velký okruh Tiskými stěnami cca 10 km ( co to je na nás …), ale jinak opravdu paráda.
Při zpáteční cestě do Doubic jsme si ještě vyběhli na rozhlednu umístěnou na Děčínském Sněžníku. Ano, opravdu vyběhli, protože jsme měli 8 minut na to, vyběhnout 170 schodů, rychle udělat pár fotek a honem dolů.
A je tu pátek a my odjíždíme domů. Naše první zastávka na zpáteční cestě byla panská skála, kde se schovávala pyšná princezna před králem Kazisvětem, poznáváte?
Dál při cestě jsme navštívili zajímavý skalní hrad ve Sloupu v Čechách a nakonec jsme vyšlapali na Bezděz. Po jeho návštěvě jsme dotáhli tu naši stovku.
A potom už jen zastávka u mé maminky na výborných švestkových knedlících a pomalu v pátečním podvečeru domů.
Když to celé shrnu, strávili jsme s Jiříkem necelých 6 dnů, ani jednou jsme se nepohádali, ušli jsme 100 km, nastoupali cca 2 kilometry převýšení, vypili několik piv, pár panáků bechera, několik šálků kafe, ale poznali jsme hlavně nádnerný kousek naší republiky. Bylo to pěkné, ale krátké ..... Příští léto si to určitě zopákneme - ale třeba už někde jinde.
- vzkazy / komentáře
-
| 62.44.18.xxx | 26. 9. 2009 21.54:47 anonymKonečně po několika týdnech zveřejnění cestopisu z Českého a také Saského Švýcarska jsem si přečetl MOC zajímavé průvodní slovo naší Jitky,doprovázené rovněž zajímavými fotkami našeho Jiřího.Je vidět a znát,že nemusí to být x-Alpy,ale i že naše republika,popř.Slovensko nabízí všem opravdovým zájemcům o turistiku nepřeberné množství krásných zážitků.Jed vidět,že již přicházíte do let,kterými jsme prošli i my s mámou a trvale se této tradice držíme.Každý rok někde jinde a na celý týden.Tak vám oběma přejeme stejně krásné prožitky i v přištích letech a podobný poutavý průvodní doprovod.Kdo by si přál víc? B+D
Powered by !JoomlaComment 4.0alpha
