13. února 2011 Dlouhé stráně na skialpech s panem magisterem
Někdy na začátku února 2011 mi magister Tomáš telefonicky a lakonicky sdělil, že 13.2.2011 se rozhodl jít na skialpech někam, kde vedou lanovky a kde bych ho mohl konečně nafotit na pořádné túře. Sdělil jsem mu tedy, že je možné navštívit nové vysokohorské středisko v Koutech, nedaleko Zell am Šumperk. Mají tam novou šestisedačku, na kterou bychom se snad oba dva vešli a mohli tak pohodlně, se skialpama na nohách dobýt nějaký ten vrcholový kiosek. Tomáše jsem ještě upozornil, že musím zásadně využít lanovky, protože pokud by se můj tep při chůzi dostal nad hranici 130 ot./min., mohlo by tím být ohroženo samotné focení, neboť se mě začíná klepat pravá ruka.
Tom mi slíbil, že mi zakoupí celodenní permici za 600,-Kč, abych se mohl povozit novou lanovkou. Bylo tedy rozhodnuto. Nabalili jsme nezbytný proviant, který čítal 2 tatranky a 2 litry matonky neperlivé s příchutí koky - mimochodem je výborná a vřele ji každému doporučuji. Byl jsem nucen v neděli ráno opustit svůj vyhřátý pelech, nasednout na tramvaj, která nás vyplivla přímo ve středisku Kouty. Již po zhlédnutí toho kopce se mi udělalo nevolno a tep mi stoupl na 149 ot./min. a to bylo špatné znamení. Tom nemeškal, zašel koupit permici a vydal se sám do kopce. Já do fronty na vlek.
Zhruba v polovině kopce, sedíc pohodlně sám na sedačce jsem uviděl Toma, jak se snaží marně zdolat nejprudší úsek sjezdovky, leč umělý sníh se nějak neměl rád se speciálními sloními pásy a nechtěl pustit Toma dále do kopce. To jsem již nevydržel a výšky cca 16 metrů jsem ladně seskočil do obrovské, asi 15 m vysoké hromady sněhu, která zde byla vytvořena za 2 měsíce sněžnými děly. Hromada nebyla vůbec kyprá, dopad byl dost tvrdý, ale já jsem zvyklý skákat po hlavě, takže mě to nedělalo žádný problém.
Vylezl jsem tedy s Tomem asi 6 výškových metrů do cílové stanice lanovky, kde jsem si opět vystál frontu na klobásku - byla studená a asi naplněná pilinama.
Po posilnění jsme se rozhodli, že se podíváme na ty Dlouhé stráně a snad se nám podaří stopnout do kopce nějaký sněžný skútr a bude to tak trochu jednodušší. Bohužel, Tomáš vybral špatnou cestu a tak jsme museli šlapat po svých.
Když se před námi otevřel výhled, chtělo se mi zvracet při pohledu na ten kopec, který jsme měli vyplazit, ale Tomáš byl neoblomný a navíc cestu namířil ještě korytem potoka, aby to bylo zábavnější.
Po cestě přes potok jsem samozřejmě asi 5x za sebou nechal ty debilní sloní pásy, omotané okolo smrčku a pan magister mě drbal, že jsem na hovno a ani ty pásy si nasadit neumím. Aby mi dokázal, že je na výši, musel jsem ho vyfotit při ladné otočce švihem. Otočku do oblouku mi ukazoval ještě na svahu, ale stejně jsem to nepochopil a raději do pruťáku stoupám takzvaným stromečkem. Je to pomalé, ale jisté. Musím ještě dodat, že po otočce, kterou je vidět níže na fotce níže mu prasklo něco v rozkroku, ale dělal jsem, že nic neslyším, poněvadž mě bylo trapné se pana magistera ptát, co že mu to prdlo, aby neztratil v tak vypjatém okamžiku otočky rovnovánu, a neskácel se k zemi.
Po výstupu zrádným, zledovatělým terénem jsem dostal na kuráž půl tatranky, napil jsem se vody z přehradní nádrže a bylo mi fajn. Tomáš si zatím nacvičoval pózy pro vrcholové snímky v pozadí s nějakou tyčkou. Po zhlédnutí snímku musím konstatovat, že tam vypadá, jako kdyby zrovna vypil půl nádrže a močí, ale je to jen můj osobní názor....
Za počínající vichřice jsme se konečně vydali směrem dolů. Navrhl jsem pro zkrácení času jset rovnou dolů, ale byl jsem poučen, že nemáme pípaky a kdyby nás zavalila lavina (možná kamení a trávy), nikdo by nás už do konce zimy nenašel, možná až na jaře. Tom tedy dle mapy vybral kvalitně upravenou stopu pro běžkaře a chtěl po mě, abych to ledové koryto jel za ním, bez použití maček, haršajzen a jiných brzdících pomůcek. Nakonec jsme to dolů nějak zvládli, pravda oba pásy byly celkem zuhelnatělé, ale podržely nás velmi dobře. Tom mi slíbil, že mi koupí v Brně nové v tom Alpsportu, tak jsem zvědavý.
Vylezli jsme zpět na protikopec k vrtulím, sundali si beztak již zbytečně nasazané sloní pásy, naházeli vše do objemných báglů, nasadili černé brýle a vrhli jsme se opět směr kiosek, abychom se před závěrečnou jízdou posilnili tentokrát řízkem.
Jako perličku jen dodám tento dovětek (fakt nekecám): Tomášovi jsem svěřil svoji GPSku, protože jsem jel tou lanovkou. Bylo mi sděleno, kolik jsme našlapali (najeli v lanovce), kolik metrů do výše jsme urazili a já byl docela spokojený. Když jsem přijel domů, zjistil jsem, že stroj zvaný GPS se nějak nenachází ani v batohu, ani nikde po baráku. Začal jsem podezřívat Toma, že mi zase něco chtěl vyvést, volal jsem mu, byl nedostupný ....
Tak jsem zavolal na PČR Koouty, kde mi bylo sděleno, že neví, co to ten Gépees je a práskli mě s telefonem. Tak jsem zavolal na informační středisko přímo do Koutů a zde mi bylo s ledovým klidem sděleno, že nějaký blbeček si klidně nechal ležet ten ďábelský stroj na parkovišti a že se našla paní z Hodonína, která mi ho předá. V momentě jsem volal na poskytnuté t.č. a v pondělí večer jsem si jel na jedno hodonínské sídliště pro moji GPS - dobří lidé opravdu ještě existují. Nálezkyně se jmenovala Iva Šalamounová z místního horolezeckého klubu, GPS mi předal jejich šéf. Všem ještě jednou díky.
Takže abych to uzavřel, když jedu s magistrem, vžddycky se něco fakt posere. Většinou nevyjde počasí, dnes to odnesla skoro GPSka, ale jinak Tome dobrý..... Jsem zvědavý, jak to dopadne v dubnu v Rakósku.....
