2. září 2011 - Seewand klettersteig
Po dlouhém, předlouhém váhání jsem Tomášovi navrhl, že si zkusíme šplhnout a vybrali si k tomu účelu podle průvodce takovou ukázkovou ferratu, kterou hodnotí v Klettersteig Atlasu nakladatelství F+B následovně:
"K zajištěným cestám, které lze označit bez nadsázky za extrémně těžké, přibyla v roce 1998 Seewand. Po jedné hodině přístupovou cestou se objeví direttissima s převýšením 780 m. Zajištění: 1250 ocelých fixních lan o průměru 16 mm s 200 skobami, 250 stupy z ocelové kulatiny o průměru 30 mm, zabetonovaných do hloubky 20 cm. Doporučujeme absolvovat jen za pěkného počasí a pouze velmi zdatným a zkušeným, neboť nervová i fyzická zátěž je v tomto případě obrovská."
Průvodce dále pokračuje:
"Výchozím místem je parkoviště "Kessel - kotel" u břehu Hallstattského jezera (515 m). Cesta na Hirschaualm suťoviskem k nástupu 940 m.n.m , následuje zajištěná cesta: po strmých, často vlhkých skalních rampách na "Doppeltes Dach - Dvojitá střecha, prudce vzhůru na větší rampu, na jejím konci kolem jeskyně a "netopýřího bivaku" "Fledermausbiwak". Přes několik těžkých míst k výšvihu "Igel - ježek". Po úzkých skalních lávkách s kosodřevinou nahoru k 40m dlouhému, exponovanému traverzu "Putzband". Stometrový pilíř, velmi exponované místo, nakonec několik extrémních vášvihů - výstup ze stěny ve výšce cca 1700 m vyzvracení se, utření zadku - 40 min. k chatě Gjaidalm - vyblití z nedostatku vody a dolů nejlépe lanovkou v zájmu vlastních kolen."
Označení obtížnosti E nebo KS6-C, = extrémně těžká zajištěná cesta, znamenající místy extrémně exponované úseky, vedené v kolmém skalním terénu s minimem přirozených stupů, umělé jištění představuje převážně jen ocelová lana a pouze malé množství umělých stupů - to je KS5. U KS 6 pokračuje průvodce tím, že zde je ještě míň stupů, než u KS5. Navíc jsou to mimořádně těžké a dlouhé trasy, kdy je člověk odkázán výhradně na sílu svých paží a při pohybu vzhůru skalním partiemi s minimem stupů se musí vzpírat nohama proti skále. Bez umělého jištění by se částečně jednalo o velmi těžký horolezecký terén obtížnosti V-VI." Tolik trochu teorie z průvodce - děkuji.
Takže já můžu pokračovat suchými čísly, které bych později trochu rozvedl, protože si to ta skála zaslouží. Cesta od parkoviště k nástupu na ferratu nám trvala 40 minut, převýšení cca 450 m. Cesta samotnou ferratou pak 3 a půl hodiny, návrat k lanovce (poslední odjíždí v 17,00 hodin) 50 minut. Cesta dolů lanovkou asi 15 minut s krásným houpancem na jediném sloupu uprostřed dráhy. Tolik suchá statistika. Rád připojím své subjektivní dojmy z cesty.
Jak jsem napsal v úvodu, přípravy na tuto naši TOP cestu trvaly bezmála 3 roky, kdy já navštěvoval kondiční trenéry, fitka, maséry a Tomáš zase psychology. Prostě každý půlku s tím, že si zkušenosti předáme až bude potřeba. Na cestu jsme se rozhodli v poslední chvíli v době, kdy bylo na webu www.yr.no takové počasí, které zaručovalo alespoň jeden krásný den. To se skutečně skoro povedlo a pršet začalo až po cestě k lanovce. V pátek odpoledne pěkně lilo, ale jak jsme se blížili do Obertraunu, začalo vylézat sluníčko a s ním i povznesená nálada, že zítra to vyjde. Domluvili jsme si ubytování u staré paní, která nás vřele přivítala, ubytovala v podkrovním pokojíčku s krásnou terasou a výhledem na Krippenstein s výhlídkou 5 prstů. S Tomem jsme se dohodli, že vyrazíme tak nějak, abychom byli nejpozději v 9,30 pod ferratou. Na doboru noc jsme dali jednu sedmičku bílého vína a spokojeně usnuli.
Ráno jsme paní jako správní turisté sdělili, že hodláme udolat Seewand. Její reakce byla dost drsná. Sdělila nám, že její syn je velitelem horské služby v Obertraunu a máme se prý zastavit u místní hasičárny, kde jsou snímky z poslední záchranné akce z minulého týdne. Vskutku povzbuzení jako prase. Posilněni vírou v to, že máme na paní telefon a tím pádem i spojení na místního "fírera" nám vlilo novou sílu a tak jsme po dobré kontinentální snídaní vyrazili směr Hallstatt. Každý si zabalil to, co považoval za nutné, mimo jiné dokonce i ferratové sety a helmy. Jako obuv jsem já i Tom zvolili klasické pohory a vyplatilo se. Jediné, co jsem podcenil já byly už silně prošoupané cyklistické rukavice. Odnesly jsem to sloupnutou kůži na 11 prstech. Tomáš podcenil vodu a (nebo) byl vyčůraný, nechtěl se tahat s vodou a chlastal z mého camelbaku, protože asi v polovině cesty byl už na suchu. Na jídlo jsme měli šrutku uzeného, lahváče (plecháče). Tom českého radlera a já dárkem obdrženého pravého rakouského radlera.
Po výplazu k nástupu ferraty jsme byli oba zpocení tak, že jsme pravděpodobně vyráběli mlhu pro celé údolí nad jezerem. Oba dva jsme se pěkně převlíkli do suchého, Tom mi dokonce půjčil šampon, ručník, abych se utřel. Holení jsem s díky odmítl s tím, že jsem pověrčivý a ohulím se až na závěr.
Prvních 30 výškových metrů probíhalo velmi dobře. V místech, kde jsem protínal 35 m ferraty se ozvaly pode mnou výkřiky, které nemůžu publikovat, proto jen zlehka naznačím, že se jednalo o debily, blbce a hovada. Chvíli jsem nevěděl, co to cinká o Tomášovu helmu. Hmm, trvalo to jen chvíli a já si uvědomil, že se mi lehce odlehčil batoh. Asi jsem se posral strachem...ne ! To jen v tom euforickém spěchu Kapounek zapomněl zapnout horní víko batohu a okolo Tomáše prosvištěly podle váhy: GPS, mobil, peněženka a doklady. Když jsem si to uvědomil, chtěl jsem skočit dolů, protože moje váha by ty drobné, ale skoro nepostradatelné věci v letu určitě dohnala. Zabrzdily mě pevně přichycené karabiny a vidina toho, jak bych přistál Tomovi na kebuli. Každopádně jsem musel pěkně dolů a rychle sbírat to, co po pádu z věcí zůstalo. GPS se tvářila, že je v pořádku a byla. Peněženku během letu nikdo nevykradl a tak putovala taky v pořádku zpět. Z mobilu jsem postupně nalezl display, baterku, kryt a šňůrku. Nefungoval a já jsem nechápal, jak je to možné. Bylo to tak a já jsem byl v zoufalé situaci, protože jediné číslo, kterési pamatuju je to moje a pak dalších asi 50 do práce. Už jsem se slyšel, jak volám Frantovi do projekce, že potřebuju ......něco.
Trochu rozladěn jsem pokračoval v cestě. To moje počáteční problematické startování se kupodivu neprojevilo na nějakém stressu a celou cestu se mi šplhalo báječně. Je pravda, že tam bylo asi 10 těžkých úseků, které se však daly urvat vší silou. Když říkám vší, mluvím pravdu, protože moje síla v rukách stojí za hovno, ale stejně jsem to bez problému zvládl. Měl jsem k celé cestě respekt a nemínil jsem volat žádný vrtulník. Asi bych se nikam bez mobilu nedovolal. Cestu hodnotím jako náročnou, velmi náročnou, ale ten, kdo má vytrvalost a disponuje alespoň tou vší silou a má něco nachozeno a nedělají mu problém občas velmi převislé převisy, cestu zvládne. Asi jsem byl v dobré pohodě a tak jsem si odnesl jen ty nekrásnější vzpomínky. Určitě ke zdárnému průběhu přispělo i lidské počasí, kdy teplota dosahoval nějakých 15°C, nepršelo, nefoukal vítr, prostě značka ideál.
Tomáš ? Tomáš asi neměl svůj den a poprvé za dobu, co spolu nezávazně navštěvujeme hory, byl v takovém nějakém průseru, který s přibývající výškou narůstal víc a víc. Vždycky jsem na něj počkal, dal mu cucnout drahocené tekutiny, dodal zapalovač k jeho cigáru a pokračovalo se vesele dál. Jediné co mě mrzí, že mi furt nadával do hajzlů a hovad a já ho přitom napájel svou vlastní vodou ! Když jsme se konečně dobelhali k vrcholové knize, pořídil jsem pro jistotu zápis já, protože Tom nějak nejevil zájem o historický zápis.
Ke knize vede velmi vzdušný, 40 m dlouhý traverz po neexistující římse. Je potřeba se zapřít nohama a počítat s tím, že to lano se pěkně protáhne a tak nějak nás přiblíží do horizontální polohy směrem dolů. Ten kdo tady postrádá i tu vší sílu, nechť si nezapomene v batohu odsedku ! Tom si ji nezapomněl v batohu, ale tak precizně zamotal do sedáku, že už ji nebyl schopen vymotat. Držel se fakt zuby, nehty, ale přežil ! Následoval ježek, takové schodiště po kolmé stěně, které vypadalo hrůzně, ale jak říkám, schodiště. Pak konečně vrcholová kniha a řeklo by se zvonec a pohádky je konec. Nebyl, protože následoval podle průvodce nejtěžší úsek - 100 skoro kolmý skalní (jak jinak) pilíř. Tady mě trochu mrzí, že už jsem nefotil, ale podpora Toma měla přednost a tak jsem pomalu přepínal Tomášovi karabiny, aby se nemusel držet jednou rukou a chránil ho svým mužným tělem, připraven odrazit jeho případný pád. Když se kolmice trochu narovnala, s dovolením jsem ho předběhl s tím, že než doleze, opeču na vrcholku klobásu a uvařím uzené.
Opravdu po 100 metrech cesta končí v kleči a mně se otevřel nádherný výhled na Hallstatt, Gossau, Totesky náhorní plošinu Dachsteinu. Tomáše jsem mezi tím povzbuzoval a když přelízal poslední převis, tak jsem mu sdělil, že to má fakt za sebou. Musel jsem se smát, protože Tom byl opravdu nevěřící Tomáš. Prostě chvíli nechápal, že to má za sebou a je zdravý a živý na vysněném kopečku.
První co jsem uslyšel, že se mnou už na žádnou zasranou horu nepoleze a bude radši crnkat kuličkama. Vypadalo to dost vážně, než jsme se zasyčením rozdělali své 2 sice teplá, ale výtečná pivínka a k tomu dvě poslední totálně pomuchlané cigárka.Pivka jen zasyčela ! Pár vrcholových snímků a v dáli byla vidět dešťovou clona, která nás v půli cesty nemilosrdně dohnala a pokropila. Tomáš se ještě v hospodě stavil na doplnění tekutin, já si je doplnil v automatu nějakou fantou. Za celý den jsem měl balíček hroznového cukru s příchutí černého rybízu, víc nebylo třeba. Lanovka dolů stála každého 17 éček, ale pocit, že kolena budou ušetřena pro další generace tuto ztrátu bohatě vynahradil.
Od lanovky k jezeru nás svezl starší pár Pražáků, kterým tímto z celého srdce děkuji. Moc nám tu cestu usnadnili. Po příchodu na ubikaci ( 20 e, vč. snídaně) jsme vše řádně vybalili z batohů, pověsili na terásku a dali se do konzumace jednoho radlera za druhým. Bylo potřeba doplnit nějakou tekutinu .....
Večer jsme si zašli na dobrou těstovinku, 1deci vína a alou na kutě. Ráno jsem se jen jednou pokusil Toma přesvědčit, že můžeme ještě vyzkoušet podobně krásnou ferratu na Loser ( Sissi), ale silné zavrčení pod peřinou mně jasně naznačilo, že mám být potichu a ještě spát. V 8 jsme už byli zabaleni a rozhodnuti se na nádherný vyhlídkový vrchol Loseru vyškrábat .....no autem, a stali se z nás tím pádem klasičtí burani, kteří si vyvezou prdel někam, udělají fotku, nacpou pupky (to je takové pěkné přirovnání) a sjedou dolů. Naštěstí my jsme nebyli takoví a místo nacpání pupíků jsme dali po kafíčku a kochali se úžasnými výhledy do dálky.... Kurňa, skoro poetický závěr, nebýt toho, že jsme dolů sjížděli asi 5 kiláků v hovnech a výkalech za bejky a bejčicemi, které byli nuceni opustit letní pastviny, protože tam všechno popásli. A my propásli jedinečnou možnost vyšplhat za nádherného počasí další černočernou ferratu. To je jen malý rýpanec pro Toma. Svatosvatě slíbil, že příští rok dáme takovó tu dlóhó feratu, toho "Kénigsjódlera". Tak uvidíme v roce 2012 !
