3. července 2011 - okolo věží Bavella
V neděli ráno jsem se jen tak z hecu rozhodl, že se podívám, ale jen podívám, na průsmyk Col de Bavella (1 218 m.n.m) a při té příležitosti si vyzkouším opět po dlouhé době jízdu po místních silnicích a zhlídnu možnosti dalších aktivit. Přibalil jsem si nejnutnější věci, jako GPS, průvodce, 3 litry pití a víceméně bez cíle jsem vyrazil v 9:00 hod. na cestu.
Zpočátku to byla nuda, ale asi po 5 km se celé údolí okolo řeky Solenzary začalo krásně vybarvovat, vlevo i vpravo se se objevovala první skaliska.
Cestou jsem minul zdejší ferratu, u nás bychom tomu řekli lanové centrum, krásně posazené nad řekou. Vstupné pro zajímavost bylo 18 éček. Tak jsem to v poklidu minul a potkával další atrakce, jako canyoning. Ujel jsem cca 15 km, ale byl pořád ve výšce 400 m. Ve výšce cca 600 jsem přejel sedlo Boca di Larone a začal opět klesat do pouhých 450 m, kde jsem minul i nástup na věhlasné kaskády Polischellu, na které jsme se také vydali. Až cca na třicátém km jízdy se kopec tak nějak postavil a já kroutil volantem jako kormidelník. Cca po hodině jídy jsem dorazil do sedla a zaparkoval na pravé straně, kde se neplatí. Obul si nové polopohory a vydal se jen tak na procházku, jak ji popisuje průvodce: "Fascinující výstup divokou sklaní krajinou" - označeno černě, t.j. asi namáhavé. Sice hned na začátku, kdy jsem nebyl schopen po večerní pařbě rozpoznat žlutou značku od zelené, jsem se vydal úplně jinam, ale naštěstí asi po 1 km, kdy už přede mnou byla jen propast jsem si uvědomil, že tudy cesta asi nevede. Hned jsem vylezl nejbližším šplhatelným kuloárem na kopec a světe div se, narazil jsem na tu správnou značku.
Celý radostí bez sebe, že jsem nezabloudil, jsem si dal vrcholové kafe z plechovky, ale to jsem si jaksi neuvědomil, že mě čeká ještě setsakra dlouhá cesta zpět na parkoviště. Cesta mě totiž úplně pohltila, spolu s měnící se oblohou se neustále měnila i scenerie, kterou jsem procházel. Šlo se nahoru a dolů a mně začínalo trochu docházet, že ne nadarmo byla cesta označena černě.
V určitém okamžiku jsem dohnal nějakou skupinu Frantíků a protože se mně nechtělo vytahovat mapu, zeptal jsem se pravděpodobného vůdce, kde jsem a jak se jmenují vrcholy okolo. Borec mě požádal, jestli mám mapu a tak jsem ji musel vytáhnout. K mému děsu jsem se nacházel cca v první čtvrtině cesty. Ale jak říkám stálo to za to, a tak jsem došel až ke věži III (Punta Lolla), kde jsem se měl otočit a jít zpět stejnou cestou. Tady odpočívali ve výšce cca 1700 m další turisté a tak jsem se opět optal, zda je možné celou cestu zakončit okruhem. Bylo mi sděleno, že ano, ale asi jsem si spletl číslovky, myslel jsem, že říká 2 hoďky zpět, ve skutečnosti to bylo o kapánek více. Sešel jsem prudkým svahem do lesa na rozcestí, o kterém mi turista říkal. Zde byla i avizovaná voda a tak jsem mohl doplnit bez problému zásoby a ještě se celý ošplíchat. Cestu zpět nebudu dramatizovat, ale stála za hovno, protože se scházelo opět vlnkami až do cca 800 m a já věděl, že žádná lanovka mě zpátky už nevytáhne a tak jsem škobrtal v relativním teple ( na sluníčku 44°C) do cíle etapy. Na konci, kdy jsem uviděl nad sebou kýžené sedlo, jsem málem zkolaboval. Přeci jen den cesty, nic moc spánek, teplo a počínající puchýř na levé achilovce mě dost zdecimovalo. Kdybych nebyl líné hovado a patu si zalepil, nemusel bych mít dál problém. ale já té slečně prodavačce z Brna věřil ....
Prostě nahoře jsem zjistil, že nožky našláply prvních 19 kiláků a 1 450 m převýšení. Jako válečný invalida jsem se dobelhal do hospody, objednal si to největší pivo (2x) a nejmenší kafe a vychutnával si první zdolané kopce. Po dvou výborných, leč nehorázně drahých pivech /á 7 éček) jsem sedl do auta s tím, že policajta určitě nepotkám a v klídku se doštrachal do Solenzary.
Zde mě čekal lazaret, protože všechny ženy chtěly podobně jako já strhat za 1 den všechno a tak pohled na jejich záda a zadnice napovídal, že se jim nebude dobře nocovat... Společně s mou pravou achilovku jsme byli jako z lazaretu... Ještě že Mirek rád píchá puchýře a radostně se pustil do stříhání, zatímco Maruška nachystala známé zelenítko. Při přiložení vaty jsem si vesele prozpěvoval něco o zasrané patě. Nikdo mi nerozumněl a tak jsem vyřvával dál, dokud nepřišla delegace rodiny Beránků a pozvala nás, kriplíky na malé občerstvení ......
