5. července 2011 - Monte Incudine ( 2 134 m.n.m.)
Večer, po návštěvě Bonifacia jsme se mužská část osazenstva dohodli, že podnikneme tůru na nejjižněji položenou dvoucisícovku Korsiky. Rozhodnutí padlo asi po několika litrech alkoholu všeho druhu, zatím převažovaly tenčící se zásoby piva a různých značek jiných alkáčů, dovezených na ostrov za účelem případné směny s domorodci. Na to naštěstí nedošlo, takže se vše mohlo použít pro vlastní spotřebu.
Nakonec po dlouhém přemlouvání byl do vrcholového družstva na základě výsledků večerního pití zařazen jako první Zdeněk jako provianťák, já coby nosič pití a pak Tadeáš, Tomáš a Ondra, jako případní nosiči, kdyby některému z nás třeba švihlo v zádech, prasklo koleno nebo se přihodila jiná, nečekaná událost. Úkoly byly rozděleny a na každém bylo, jak se vyrovná s množstvím jídla, pití a kvalitou oblečení a obuvi.
Ráno jsme si dali sraz ve 4 hodiny. Bohužel už zde to lehce začalo skřípat, protože Beránkovic rodina se opozdila o 2 minuty a nabourala tím víceméně celý itinerář cesty. Matka Veronika totiž ty 2 minuty kázala zbytku rodiny, jak se mají chovat, co jíst, ale na pití nějak zapomněla...resp. Zdenál to nikomu neřekl. Z druhé strany musím dodat, že jsem se přesvědčil po tajném nahlédnutí do jejich bagáže, že s sebou táhnou cca půl cukrárny a jeden masokombinát.
Cesta přes průsmyk Bavella, Zonzu (horolezecké středisko), do vesničky Scarpa di Noce byla cca 65 kiláků a trvala necelou hoďku a půl. Přesně podle průvodce jsme zaparkovali na konci obce u sloupu vysokého napětí a s napětím sledovali, jak se okolo auta začínají vynořovat statné svině, které se netvářily úplně přátelsky. Bohužel zde chyběl Mirek se svým pověstným nožikem, který by tomu obtěžování udělal přítrž a jedno prasátko by si určitě odnesl do apartmánu, kde by na terase určitě proběhla pravá moravská zabijačka. Mira nebyl a tak se hrdinsky vypravil na průzkum Zdeněk, vybaven vystřelovací rybičkou, za ním jsme se pomalu vykradli všichni. Trvalo to asi 30 vteřin a všichni jsme byli znovu v autě, protože ty prasnice byly fakt nepříjemné. Naštěstí se tam objevil jejich plemenný prasmoň a svině se věnovaly jemu.
Vzhledem k tomu, že jsem předešlý večer pil jen malinkatý doušek nealkoholického piva a pečlivě študoval průvodce, věděl jsem, že musíme jít přesně podle malých, nevýrazných cedulek, směrem k vytčenému cíli. Po cestě jsme mohli pozorovat opravdu divočinu lesní. V průvodci se píše něco o borovém lese, ale posuďte sami, že borovic okolo štěrkové dálnice moc nebylo.
Nás čekala ještě chata (refuge d´Asinao) ve výšce 1 536 m.n.m. Zde mělo být 1. občerstvení.
Cesta byla strašně dlouhá, resp. nástup k místům, kde to začalo vypadat, jako že se bude konečně stoupat byl nudný. Těm, kdo by to chtěli zkusit jen sdělím, že se jde furt rovně za nosem až k malé přehradě, která se přejde z prava do leva suchou nohou a pak stačí v divokém porostu sledovat výkaly od prasat a krav, které vás dovedou až k vytoužené chatě. Na konci stezky, kdy končil konečně borový les a ubývalo hovínek všech velikostí Zdeněk, coby proviantní inženýr, zavelel k přestávce a jal se dlábit půl řeznictví, kluci si dali zase něco cukrářského. Na mě zbyla jedna mrkev, abych po cestě neusnul únavou. Celou cestu jsme slavnostně nazvali "Hovní stezka" na počest Tomáše, který ač bystrý jinoch, přeci jen chvíli nedával pozor, ozvalo se lehké, ale jednoznačné mlasknutí, no a jedno z posledních hovínek větších rozměrů bylo až pod jeho kolenem.
Cesta se krásně otevřela a my se mohli konečně kochat prvními výhledy, nezatíženi smradem a komáry. Tiše jsme našlapovali a najednou slyšíme divný zvuk..... Zvuk se blížil a zesiloval a my pátrali, o co se jedná. Jedině Zdeněk po ničem nepátral, protože na jeho ucho to byl zvuk ještě příliš tichý. Nakonec se objevil nad náma vrtulník a postupně shazoval po cestě další a další proviant, abychom to nějak zvládli. Není nadto, mít na základně starostlivé manželky...
Cesta teď ubíhala rychleji, protože jsem všichni hledali, jaké dobrůtky nám byly pohozeny. Bohužel jsme vždy přišli pozdě, krávy, kterých tu bylo ještě dostatek, všechno sežraly. Cestou jsme minuli konečně první ukazatel cesty - křížení cesty GR 20 a to bylo známkou toho, že jsme ještě nezabloudili. Po chvíli chůze se konečně objevila chajdaloupka, na které měl proběhnout minimálně škopek a kafe u mně, u zbytku cokoli jiného. Bohužel se tak nestalo, chata byla v rekonstrukci, jako webové stránky. Upozorňuji, že tady došlo k zásadnímu pochybení našeho proviantního inženýra, který v návalu euforie nějak zapomněl doplnit zásoby nějaké vody a rychlostí blesku se vydal dál, do stále kolmějšího stoupání. Zde jsem již potkávali první pokořitele GR 20.
Ti, co šli před námi, se stali takovým vodítkem a tahákem. Alespoň si to myslím, protože vše, co stálo v cestě, musel provianťák předběhnout. Zapomněl dýchat, dívat se a hlavně pít ..... nebylo totiž z čeho. Když jsem ho míjel, ležel bez známek života rozpláclý na kameni a mumlal něco o tom, že dá za litr vody 100 éček. Jako dobrá duše jsem mu lehce ovlažil rty, pomodlil se za něj a s myšlenkou, že ho sežerou místní krávy, jsem se dal do dalšího stoupání. I ta kapka vody Zdenála probrala z klinické smrti a postupně, na vodní i kyslíkový dluh, trochu oklikou zdolal i závěrečné sedlo pod samotným vrcholem ve výšce 2 025 m.n.m
Ze sedla byl nádherný výhled jak na věže Bavella, tak do vnitrozemí, směrem na západ. Pravda, moc času na rozjímání nebylo, protože se začalo zatahovat a tak jsme valili rychle směr vrchol. Po krátkém výstupu jsme dosáhli nejvyšší kóty, společně se zaradovali, pojedli, ovšem moc nepopili. Zde nastal můj okamžik a jako správný žiďák jsem vytáhl ještě celý litr a půl drahocené tekutiny s vědomím, že dnes si vydělám. Nadídl jsem Zdenálovi jeden litřík za solidních 99 éček. Nevím co se stalo dál, ale Zdeněk a všichni okolo ztuhli a vrhli se na mě. Byl jsem povalen já i s vrcholovým křížem. Zůstal jsem ležet v krvi na zemi, moje petka kolovala mezi zbytkem komanda a já se bezmocně díval, jak v nich voda mizí. Naštěstí se smiloval Táda a nechal mi cca 1 deci na probrání. O penězích nepadlo ani slovo ....
Zcela dezorientován a zdecimován náhlou příhodou jsem v tichosti odešel do ústraní a volal mamince, že jsem dostal přes hubu - nikdo to nebral.... Dolů nás čekala strašně dlouhá cesta po stejné stezce. To mě už od začátku deptalo, ale nedalo se nic dělat. Kluci jako kamzíci seskákali dolů zpět na chatu, Zdeněk si lehce poskakoval z kamene na kámen a já tiše doufal, že mu to jen tak neprojde a večer se z toho poskakování aspoň posere. Večer se sice neposral, ale byl krmen svojí milovanou manželkou na prvním schodu, vedoucím z pokojíku na terasu, pač druhý už nebyl schopen dát......a vytuhl.
Každopádně cesta od chaty byla dlouhá, nudná, ani ty hovňousy už nikoho nevzrušovaly, každý si do nich alespoň parkrát kopl, protože od rána na sluníčku trochu přitvrdly. Ještě zmíním jednu epizodku, kdy jsem se trmáceli okolo krásné řeky a slyšíme ženský křik, který to naše ticho nějak přetrhal. U řeky, cca 5 km od poslední civilizace se koupalo tak dest ženských. Sám nevím, jak vypadaly, protože jsem trpěl sněžnou slepotou, ale Ti, co měli kvalitní brýle tvrdili, že to byl pohled vskutku zajímavý. Zdenál sice viděl, ale prošel bez povšimnutí, protože naopak nic neslyšel a apatičnost, která ho zcela pohltila, mu nedovolila jediný pohled vpravo. Cestu dlouhou 23 km s převýšením 1 300 metrů jsme v čistém čase urazili za 8 a půl hodiny, takže docela dobrý.
Na úplný konec jsem rozhodl, že se musíme stavit v Zonze, abychom si to krásné městečko prohlédli. Bohužel všichni ostatní uviděli první hospodu a tak nějak mě do ní nasoukali. Bránil jsem se jako lev, ale nakonec jsem podlehl pokušení a dal si jeden sifon, zatímco proviantní inženýr za ušetřené peníze ve výši 100 euro chlastal jedno pivo za druhým.
Na závěr bych chtěl říct, že veškeré osoby a kecy, které zde jsou uvedeny se zakládají na pravdě, za kterou jsem ochoten položit ruku třeba na stůl (to nepálí). Doufám, že se cesta líbila, splnila trochu očekávání a hlavně odhalila spoustu nedostatků v materiálně-technickém vybavení družiny.
