6. listopadu 2011 - Haid po třetí a naposled ?
V pátek 4. listopadu jsem se dozvěděl, že Pepa a Lucka hodlají odcestovat na nějakou ferratu do Raxů a hledají někoho do auta. Tož jsem se přihlásil, vyplnil přihlášku a musel vzít své auto. Jako navigátor posloužil Tomáš z Blanseku, spolehlivě nespolehlivý sparringpartner pro tyto akce.
V neděli ráno, v době, kdy jsem ještě v 4,45 hod. popíjel na benzince dobré kafíčko (sraz byl v 5,00 SEČ), volal nedočkavý Pepa, že už stojí před barákem. To mě trochu dostalo, protože jsem běžně zvyklý spíš na půlhodinová opoždění, než čtvrthodinové naháněčky. Přesně v pět hodin Pepa zavelel, sundal si čepici a já vyrazil směr Brno, kde jsem měl vyzvednout Toma. Tom se klasicky opozdil asi o 5 minut a to byl malér, protože Pepa zvyklý na přesné dodržování stanovených termínů to nesl velmi těžce a svůj nerv si vybíjel na housce se salámem.
Cesta probíhala naprosto v pohodě. Vídeň jsme projeli, jako nůž máslem a navigace ukázala čas dojezdu na 7,45 hod. k parkovišti pod horou. Protože jsme se museli držet plánu, bylo nutné se stavit ještě na jedno kafe. Bylo horké a tak jsme přestávku s Tomem trochu protáhli. Uslyšeli jsme od našeho vozu hlasité pískání na devěťáckou píšťalku a to byl signál k okamžitému přesunu do auta. Pepík nás přivítal oděný v zeleném munduru, včetně ušanky, protože mu byla zima (právě se probudil). Začal na nás řvát, že s takovou jeho vysněnou ferratu nikdy nemůžeme včas zdolat. Okamžitě jsme zasalutovali i bez čepice a urychleně jsme vyrazili směr Prein a cosi Rax.
Nakonec to auto stihlo a v 8 jsme byli nad vesnicí, pěkně u potůčku. My oba s Tomem, zvyklí nějak na pohodové přestrojení jsme začali konat své potřeby. Tom kouřil a já šel do lesa na hříbky. Za 5 minut hlásil Pepa, že je připravený s Luckou vyrazit do kopce. Málem mě trefilo, protože v té chvíli jsem se snažil strčit nohu, stojíc ve slipech a bosky v šotolině, do jedné z nohavic. Poprosil jsem o strpení a rychle jsem se převlíkl. Prostě ostuda. Pepa měl novou GPSsku, dále buzolu (kdyby mu došly baterie) a taktéž mapu (Vídně) pro snažší orientaci v terénu. Perfektní vybavení a poslední výkřiky outdoorové módy byly samozřejmostí. Na Lucce trochu šetřil, protože ta byla oděna z přebytků vojenského zásobování. Ale bylo to asi zdarma, tak proč ne ? (Sorry Lucko).
Vyrazili jsme docela ostře hore kopcem. I moje hodinky se protáčely a ukazovaly rychlost stoupání 20 m/min.
To jsem nedal ani po rovině a tak jsem Pepu upozornil, že má sedavé zaměstnání a to by ho mohlo dorazit. Nevěnoval mi pozornost a upaloval směr výchozí místo. Po zdolání asi 550 výškových metrů jsme se ocitli pod nástupem. Já jsem se celý převlíkl, protože mě bylo trochu teplo, Tomáš vytáhl ze šatníku další nové tričko a udělal totéž. Pepe díky skwělým materiálům netrpěl ani pocením, ani zimou, bylo mu akorát. Jen Lucka se třema vrstvama tlustých maskáčů vzor 60 byla v takové dobré tepelné pohodě. Jen kanady jí prý trošku tlačí.
Uvázali jsme si úvazky, nejlíp 5 uzlů pro jistotu a mohli jsme vyrazit v pořadí já kvůli focení Pepíka první, abych mu prý nefotil prdel (otáčet hlavou dolů se nemohl, bolela ho krční páteř), Lucka za mnou, aby na ni Pepa viděl a mohl ji neustále drbat a nakonec Tom, který měl nejlepší helmu, která snese i náraz Pepiho.
Cesta byla naprosto pohodová. Vždy jsem hlasitě upozorňoval na ty úseky, kde buď chybí ocelové lanko nebo je nařízlé a nebo místo něj je natažena režná nit. Docela jsem chápal Pepu, že se bál do těch lan opřít, protože neskýtala takovou psychickou oporu, jak by si představoval. Jen Tomino se řehtal tomu, jak Pepa všemu věří. Ví, že jsem osmilhář ! Dalším úskalím byly chyty, které v určitých pasážích dosahovaly rozestupu, na který Pepa prostě nedosáhl.
Zde nastupoval vždy Tomáš a s radostí si nechal šlapat po bíle helmě, aby tak usnadnil Pepovi kvalitní zacvaknutí karabiny. Moje focení nebylo taky bez obtíží. Pepa se chtěl fotit u každého přecvaknutí a já mu sděloval, že přes Lucku ho není vidět. To ho vždycky dožralo a řval na chudáka, ať schová tem zadek, přes který není on vidět. Kdyby to tak bylo ještě chvíli, asi by došlo na házení kamením od Lucky směrem dolů...
Každopádně jsme překonali jakoby nejtěžší úsek, čekala nás soška Madony a vrcholová knížka, kde se Pepa umělecky zvěčnil. Pak zbývalo víceméně vyšplhat asi 250 výškových metrů a kopec byl náš. (1 786 metrů nad zemí).
Zpět dolů jsme šli krásným chodníkem, kolmo dolů, po ferratě obtížnosti A-B, já bych doplnich ještě Káčko a ve zkratce by to bylo AU - BOLÍ - KOLENA.
To bylo tak vše, co jsem si z té druhé ferraty odnesl. Cesta dolů ubíhala rychle. Šel jsem si svým tempem a za chvíli jsem zbytek skupiny ztratil z dohledu. Ovšem zarazilo mě opět pískání na píšťalku a tak jsem čekal, co se bude dít. Asi za 10 minut přiběhl uřícený Pepa, že Tomáš kolabuje, zvrací a mele z posledního. Já si uvědomil, že v tom chaosu jsem zapomněl dát Tomovi pauzu na jídlo a cigáro. Kombinace hladu, přebytku čistého vzduchu pak způsobila Tomovi strašné křeče, kdy nebyl schopen udělat krok dolů. Naštěstí jsme stáli nad laviništěm složeným z malých kamínků a Toma jsme nekompromisně shodili dolů. Bylo zajímavé pozorovat, jak se vypořádal s jízdou po zadku a vychutnával si to. (Pozn. v pondělí si v Alpsportu kupoval nové kalhoty Tilak, opět stejné, jako mám i já...).
Došourali jsme se na rozcestí, každý vybalil to, co si nabalil. Tom neměl nic a tak mi sežral půl mé svačiny. Co jsem měl dělat ? Byl by nervozní a mohl by způsobit chaos v autě. Nakonec jsme všichni v pořádku došli až k vozítku. Myslel jsem, že bude taková rozjímací pauzička, ale když jsem viděl, že se Pepa převléká do své uniformy, urychleně jsem se převlíkl do čistých ponožek, nasadil sandálky a dělal jsem, že jsem připravený k odjezdu. Musím ještě dodat, že veškeré naschvály, které nám Pepa působil pramenily asi z toho, že nemohl sedět vpředu. On, jako bývalý velitel tanku musel trpět na místě dělostřelce a době míru měl tak prd na práci, proto radši 2 minuty po odjezdu pěkně vytuhl. Tolik pohádka.
Ve skutečnosti to byl výborný nedělní výlet. Vydělali jsme si s Tomem každý 400 éček. Já Toma obral ještě o 200, jako provizi. Průvodce po horách má fakt snadný výdělek. Trošku jen zamrzelo, že nás Pepa chtěl napálit a nabízal nám v první řadě ruské ruble a po našich výhružkách i rakouské šilinky. Možná se tak v Brně v armě ještě uplácí kantýnská.
Takže ve skutečnosti jsme vše od auta k autu stihli včetně svačiny za 5:40 hod. s převýšením 1000 m a přenížením taky 1000 m ( a to se počítá). Věděl jsem, že Lucka nebude mít jakýkoli problém a nespletl se. Pro Lucčinu maminku jen vzkazuji, že chodit bez jištění po skalní římse a pod sebou mít cca 100 metrů je docela odvaha! U Pepíka jsem si už tak jistý nebyl, ale ve finále příjemně překvapil a dal tuto krásnou ferratu skoro v pohodě (nechtěl bych být chvílema jeho hercnou...). Vše bral tak trochu s ironií i vtipem, jen při mé poznámce, že nemám rád lampasáky ho asi oblíval pot. Ale to jsem mu řekl až po cestě nazpět kvůli jakési jistotě jeho vědomí, že ho někde neshodím ze skály. Pepa to vzal s nadhledem a postřelil mě legálně drženou šavlí do kolena. Tomáš - zklamal. Neměl svačinu, vykouřil všechny cigára, nepůjčil mi bundu, kterou jsem si myslel, že nemám a doma jsem ji vytáhl zmuchlanou z batohu. No a nedal mi na benzín. Jako plus beru, že objednal dobré kafe a měl dobrou náladu a pevnou kebuli. (napočítal ví než 10 zásahů kameny většími želvího vejce od Pepíka, ty menší prý neřešil).
Tak co Pepo příště ? Třeba Gross Priel - to už je panečku jiný kafe a žebříky jsou tam i 80 m dlouhé a převislé a šprušle 150 cm od sebe ? Ale mají tam dobrého Radlera a dá se jezdit po zadku ve sněhu dolů (pokud se nepropadneš do závrtu).
Ne, konec srandy, díky za super výlet a doufám, že na bikrosce nedostanu přes hubu, naopak dostanu třeba 1 míchaný, oblíbený nápoj s dostatkem limetky na účet nikoli podniku, ale Pepíka ( a dám to i za Toma, on to taky může) !
Omlouvám se za styl psaní, ale jen přeci jen jedna v noci a tak závity už nepracují ani na 5%.
